MILETÍN – ERBENŮV DOMEK A HOŘICKÉ TRUBIČKY (27. 8. 2025)

Tentokrát jsem neobvykle s klubem na výlet vrazili ve středu (27. 7. 2025), nejprve do muzea K. J. Erbena a potom hned do Miletína do výrobny Hořických trubiček pana Václava Klůze (kde se právě v sobotu nepracuje).

Muzeum Karla Jaromíra Erbena

V muzeu nás už vyhlížel průvodce, hned se nás ujal a dovedl nás do domečku K. J. Erbena. Začal poutavě, podrobně líčit jeho život. Karel Jaromír Erben se na rodil v Miletíně. Jeho dvojče Jan bohužel záhy zemřel. Původní rodný dům rodině vyhořel. Základní školu vychodil v Miletíně dále studoval na gymnáziu v Hradci Králové následně filozofii a práva v Praze kde působil jako archivář města Prahy. Také patřil mezi významné osobnosti českého národního obrození. Během svého života užíval řadu pseudonymů. Svoji první báseň napsal v němčině. Byl ženatý dvakrát, měl celkem pět dětí, ale dospělosti se dožily pouze tři. Jeho potomci žijí až dodnes, jen ne v Čechách bohužel různě po světě. V muzeu je k nahlédnutí i velice pěkně vypracovaný rodokmen K. J. Erbena. Byl český historik, právník, spisovatel, básník, překladatel a sběratel českých lidových písní a pohádek. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří Kytice (ta byla přeložena do několika cizích jazyků, různě několikrát vydána, taky zfilmována), České pohádky, Prostonárodní české písně a říkadla a mnohé další. Zemřel v Praze, je pohřben na Olšanském hřbitově. Vyprávění pana průvodce bylo velmi zajímavé ani nám nestihl odpovědět na všechny naše otázky, jelikož nás vyloženě tlačil čas. Vzájemně jsme si slíbili, že se do muzea někdy vrátíme.

Hořické trubičky z Miletína

Dále jsme byli nuceni pokračovat protože jsme měli domluvenou exkurzy do výrobny Hořických trubiček na určitou hodinu. Něco málo z historie. (Tady jsem si dovolila zkopírovat z jejich web. stránek) Vřele se nás ujal osobně pan ředitel Václav Kůz, své vyprávění začal historií. Město Hořice je známé především výrobou hořických trubiček. Podle legendy sdělil paní Líčkové recept na výrobu trubiček raněný osobní kuchař císaře Napoleona při svém návratu přes České země po porážce v Rusku v roce 1812, jako odměnu za své ošetřování. Existence obdobné pochoutky je doložena již na stole francouzského Krále Slunce Ludvíka XIV. a její zobrazení je zachyceno i před dobou jeho panování na obraze z roku 1630. Jiná legenda však hovoří též o tom, že Napoleon Bonaparte trpěl již v době svého tažení do Ruska žaludečními potížemi a jeho osobní kuchař mu proto pekl tenké dietní oplatky z proseté pšeničné mouky jen s trochou mléka, žloutku, oleje, cukru a soli, jež si Napoleon oblíbil. Nápad se sypáním a stáčením oplatek do trubiček se tak prý zrodil až v Hořicích. Rodinnou recepturu výroby pak zdokonalil Karel Kofránek, cukrář, který se do rodiny přiženil. Kofránek vyráběl tuto pochoutku pod názvem Kofránkovy hořické trubičky. S pomocí Františka Křižíka vznikl elektrický přístroj na výrobu oplatek (dvě pánve, přiklápějící se proti sobě, mezi něž se lilo těsto a vznikla tak oplatka). Za tento přístroj zdokonalující pečení oplatky byl roku 1898 udělen patent. Trubičky však ve městě vyrábělo i mnoho dalších výrobců. Po roce 1949 byly všechny výrobny znárodněny a výroba soustředěna do národního podniku Pardubický perník, později do podniku Průmysl trvanlivého pečiva Praha, obchodní výroba byla postupně přemístěna mimo Hořice, třebaže hořičtí pro vlastní potřebu pekli dále. Tradiční ruční výroba v Hořicích byla obnovena až po roce 1990 a roku 1999 zahájením výroby firmy Pravé hořické trubičky, s.r.o. Během vyprávění o historii jsme měli možnost ochutnávat úplně všechny druhy Hořických trubiček, musli, raw tyčinek všech jejich výrobků. A na konec si každý mohl zkusit vyrobit ručně stočit svoji trubičku a vyzkoušet si tak ruční práci žen, pracujících přímo ve výrobě. Všichni jsme si samozřejmě museli nakoupit domů ty úžasné dobroty 🙂 Ještě po domluvě s panem řidičem, který nám ochotně zastavil na náměstí v Miletíně na nákup Erbanových miletínských modlitbiček, mimochodem taky se ručně vyrábějí.

Tímto jsme ukončili výlet v Miletíně a všichni byli spokojení. Počasí stálo při nás, bylo krásně slunečno, tak akorát. Těšili jsme se na oběd do restaurace U Kousala. Nakonec moc děkujeme panu řidiči i všem do dobrovolníkům, bez jejich pomoci bysme se ani neobešli.                              

Autorka článku: Iveta Hašková