KRKONOŠE BEZ BARIÉR V. (4. 10. 2009)

Ještě nedávno jsem si pod názvem Pomezní boudy představoval větší chatu, jejíž význam tkví v tom, že je netypicky výš a netypicky dál od ostatních rekreačních míst v Krkonoších; že to je místo vyhledávané spíš dobrodružněji založenými a fyzicky zdatnějšími jedinci.
Své rozhodnutí zúčastnit se testování přístupnosti turistické trasy v dané lokalitě jsem proto jako elektrický vozíčkář chápal téměř jako oběť národu. Když jsem spolu se třemi dalšími okolenými muži a doprovodem čítajícím, jak už to v případě významných událostí bývá obvyklé, zhruba dvojnásobek počtu výkonných „sportovců“, seskočil z autobusu, byl jsem překvapen. Pomezní boudy jsou obec, a to docela velká a vůbec nijak izolovaná od světa. Přístup vlastním autem až na parkoviště není nijak omezen, okolo množství chat a hotelů a několik silnic, silniček, stezek a chodníčků vedoucích bůhví kam.
Jednou z nich, směřující údolím k Malé Úpě a jejímu kostelíčku a dále dolů ke Spálenému mlýnu, tedy stejnojmennému hotelu s velkým parkovištěm u silnice vedoucí vzhůru k Pomezním boudám, jsme se vydali na naši pionýrskou pouť. Na Pomezních boudách fouká. Nasadil jsem tedy výkonnější čepici a v chumlu výpravy jsme zahájili zprvu pozvolný, později strmější až ještě strmější sestup k Malé Úpě. Pravda, výhledy do okolí byly v mém případě rozostřovány drkotajícími zuby, asfaltová silnice, na níž prakticky chyběly obávané svodnice pro přetékající vodu, však nebyla o nic horší než jakákoliv jiná mezivesniční okreska dole v kraji.
A tak jsme se, provázeni zajímavým výkladem všeznalého reprezentanta KRNAPu M. Skalky, bez potíží dostali až nejdůležitějšímu bodu naší pouti, jímž vedle kostelíku z josefínského období v Malé Úpě byl jeden z místních hotelů, či spíše jeho restaurace zvoucí se U kostela. Po zdolání finálního výstupu v podobě dvou schůdků ve vchodu do hotelu a dvou vyšších prahů uvnitř podniku jsme se mohli věnovat četbě standardní (jak obsahově, tak cenově) nabídky stylové hotelové restaurace a nedlouhý časový interval mezi objednávkou a konzumací věnovat hodnocení trasy.
Bylo jednoduché; bariérovost silnice veškerá žádná, obávaná strmost sjezdu ke kostelíku nebyla nikterak smrtící, jakkoliv přívěsní tlačiči mechanických vozíčkářů volili pro jistotu račí chůzi. Asfalt byl hladký, bez písku. Pohoda.
Podobný byl i zbytek trasy. Malebné údolí, ne příliš strmé klesání umožňující rozhlédnout se občas po krajině a bez rizika vyklízet cestu příležitostně křižujícím osobním autům …. a najednou jsme byli na křižovatce, kterou jsme před několika hodinami chráněni teplem autobusu projížděli. (O)Kruh se uzavřel a vyhřátý autobus nás mohl svézt zpátky do kraje. Bylo fajn. Děkuji za příležitost …

Autor článku: Michal Havlíček