NÁVŠTĚVA U KNĚŽNY ZAHÁŇSKÉ (22. 9. 2018)

V sobotu 22. 9. 2018 jsme se rozjeli navštívit kněžnu Kateřinu Vilemínu Zaháňskou na její letní sídlo v Ratibořicích. Když jsme projížděli Lipovou alejí, která by byla vhodnou kulisou pro mnohá díla Boženy Němcové a Aloise Jiráska, věděli jsme, že náš cíl už je blízko. V paměti jsem hledal slova vhodná pro setkání s majitelkou ratibořického panství: „Nejjasnější, vzácné vznešenosti naše nejmilostivější paní, paní kněžno. Dlouho toužebně očekávaný den nastal nám… *“
Ratibořický park zalitý mírným, přesto ještě trochu hřejivým zářijovým sluncem, byl v okamžiku našeho příchodu liduprázdný. Zamířili jsme ke vchodu do zámku. Kněžnu Zaháňskou jsme však nepotkali. Odebrala se patrně do svých komnat v prvním patře, a protože ratibořický zámeček není vybaven výtahem či plošinou, stala se nám Její Jasnost nedostupnou. Naštěstí se nás ujala paní průvodkyně a pozvala nás do expozice v přízemí věnované těm, kteří vlastnili Ratibořice po paní kněžně. Prohlíželi jsme si jednotlivé místnosti a obdivovali obrazy, nábytek a další inventář expozice. U vstupu do jednoho z pokojů nás zdravil německý kancléř Otto von Bismarck. Vyjel nám vstříc na svém koni. Žel byli oba odliti z kovu, čímž odpadla jakákoli možnost komunikace. Byli jsme tedy odkázáni jen na paní průvodkyni, ta se však svého úkolu ujala velice zodpovědně a zodpověděla nám dokonale všechny naše otázky. Při odchodu ze zámečku opravil ochotný pan kastelán drobný defekt na vozíku našeho přítele Karla. Patří mu za to Karlův i náš dík.
Po prohlídce zámku jsme přejeli autobusem před Herecké muzeum, které nad Babiččiným údolím zbudoval herec a režisér Tomáš Magnusek. Od muzea jsme pak sestoupili k sousoší Babičky a jejích vnoučat (včetně psů Sultána a Tyrla). Někteří z nás si pohladili poníka pasoucího se na nedaleké louce a všichni jsme se dali na cestu ke Starému Bělidlu. Do Bělidla je přístup na vozíku nemožný, proto jsme požádali o otevření oken, abychom alespoň nahlédli zvenčí. Bylo nám však sděleno, že okna otevírati nelze, proto jsme se vydali ke splavu, těšíce se na Viktorčino ječení. Za splavem sice jakási Viktorka seděla, leč neječela, proto jsme si po nezbytném skupinovém fotografování zaječeli, k údivu dalších návštěvníků, sami. Na prohlídku mlýna už nezbýval čas. Vrátili jsme se do budovy Hereckého muzea a v tamější restauraci jsme snědli oběd. Po obědě si někteří z nás prohlédli expozici muzea a přišel čas návratu. Autobus sice zpočátku stávkoval, ale po rázné domluvě pana řidiče si dal říct a cesta k domovu byla opět možná.

Autor článku: Martin Liebzeit