VÝLET DO RTYNĚ V PODKRKONOŠÍ (30. 9. 2017)

Je sobota 30. září 2017, modrá obloha, svítí sluníčko, nádherné babí léto. Přijel autobus, nastupujeme, odjíždíme, přijíždíme, vystupujeme u cíle své cesty u domku s nápisem Muzeum ve Rtyni v Podkrkonoší. Očekává nás milé překvapení, vítá nás velice milý, příjemný pán, osobně starosta města pan Špringer. Po krátkém uvítacím projevu nás dále předává rovněž dalšímu sympaťákovi, bývalému havíři, záchranáři panu Poláčkovi, který nás bude provázet a seznamovat se sbírkami v muzeu. V dolní části budovy byla expozice obce, jak vznikala a jedním z prvních významných historických událostí byla vzpoura rychtáře Antonína Nývlta v roce 1775 proti šlechtě za spravedlivá práva sedláků. Byl odsouzen, ale od císařovny Marie Terezie dostal milost a odpočívá na zdejším hřbitově. Další pamětihodností je dřevěná zvonice z roku 1592, mistrovské dílo našich tesařů, stále funkční do dnešních dnů a vyzvání jedním zvonem. V roce 1592 došlo v obci k další změně nálezem uhelných slojí na jižních svazích Jestřebích hor, nastala doba hornická. Hornictví, těžba uhlí trvala od roku 1590 do 90. let minulého století, i když zásoby uhlí nebyly ještě plně vyrubané. Ještě dlouho by se nechalo poslouchat vyprávění p. Poláčka, ale šlo se dál, po dosti strmých schodech bez zábradlí do horního patra, kde byla hornická expozice. Bohužel malý prostor nedovolil ukázat celou sbírku, tak jak byla k vidění ve starých prostorách Rychty. Chyběla bohatá sbírka nerostů, zkamenělin a otisků z doby, kdy se tvořilo uhlí, dále modely hornických závodů a důlních děl. I tak to byla pěkná, poučná podívaná pro ty, kteří to viděli prvně, jako sbírka důlních lamp, nářadí, sbíječky, vrtací kladiva, záchranné přístroje a pěkný pohled na chlapy, bohužel jen jako figuríny v hornických uniformách. Opět časová tíseň, takže jsem sotva stačil p. Poláčkovi předat tři dary pro muzeum z mé hornické praxe. Při předávání zaznělo z jeho úst: „A to mě dáváte?“ „Ano“, zněla moje odpověď. Jeden dar byl zvlášť už historický, v roce 1965 jsem fáral v SSSR v Doněcku a dostal tam na památku od havířů respirátor, který teď bude k vidění v muzeu. Opět zaznělo už musíme jít, já jako poslední, šli jsme ke zvonici, do kostela, prohlédnout si vzácný obraz na oltáři, nebo zastavit se u hrobu Antonína Nývlta, nebo u sochy Davida od Matyáše Brauna. Hola, hola, restaurace Bulánek volá a už se jelo. Kde se dobře vaří a pivo pije, tam se dobře daří, tak jsme si to pěkně užili! Naposled nastupujeme do autobusu a už se jede domů. Během jízdy jsem se stal pečovatelem své pečovatelky, která usnula, já jí litoval, protože v 18 hodin musí nastoupit v nemocnici svoji 12-ti hodinovou službu. Ráno jsem nastupoval jako poslední, teď budu vystupovat jako první. Už autobus zastavuje, se všemi se srdečně loučím a v tom zazní hlas lidu: „Láďo, děkujeme ti za pěkný výlet!“. To bylo krásné rozloučení, milé pohlazení mé duše a moje srdíčko zaplesalo!

Autor článku: Ladislav Prokop